Při stavech lesaček v současnosti, a lokalitách, kde se zdržují, bych o stavy drobné strach neměl...Klein píše:Z hlediska její škodlivosti vůčí drobné, která je udajně větší než u kuny skalní. Z jiného pohledu, jako třeba kvalita kožky lesní kuny oproti sklaní je to zase přesně obráceně.
Zbrojovák> dřív jsem hranostaje vídal celkem pravidelně, neříkám 4x týdně, ale pravidelně ano. Poslední dobou ale bída. Lasičky to samé. Hranostaje jsem měl kdysi dokonce ochočeného. Stará fena jednou v lese zahnala hranostají samici, ta pustila slepé mládě, co nesla, čuba ho olízala... Vzal jsem ho domů, odchoval na lahvičce, vyrostl z něj hranostají kluk, ochočený, slyšel na jméno, běhal se mnou venku jak pejsek...Uměl přiběhnout a vyšplhat mi po nohavici a rukávu na rameno. Což bylo obzvlášť efektní, když jsem potkal někoho, kdo nevěděl, že ho mám, bavili jsme se, a najednou mi na rameni seděl hranostaj a koukal. Každý byl hotový.... nezapomenutelné.
Lesačku vidím zřídka. Zato skalaček jsou mraky, i ve městech.
Jednou za večerního šera se mi podařilo se jí dostat za zadek ne 4-5m. Na kraji lesa pozorovala zajíce na louce a byla jím tak fascinována, že mě vůbec nezaznamenala. Možná tušila, že nemám u sebe nic, čím bych ji ulovil. Když jsem ji ale zradil, málem se v úprku zabila. 
Co se občas zadaří, je obejít stromy s dutinami, nebo většími hnízdy a pořádným klackem bouchnout do kmenu. Občas kuna vyjede. Nejlepší ve dvou. Někdy se také podaří to, že jdu po čerstvé stopě na sněhu. Tam kde kuna přejde na stromy, chodím v kruzích. Někdy se mi ji podařilo najít, ale chce to dalekohled, protože pokud se přimáčkne, zpravidla je okem ze země k nenalezení. Obecně je lov kun těžká věc a velkým pomocníkem je sníh.
