Napadení divočákem

[kasari]

to curil - záleží co vyhrožuje a co si představuješ pod pojmem - vyhrožuje. Tzn. jak je velký, jestli je postřelený a jak, jestli jsi tam sám, jestli tam máš psa a jak se na něj můžeš spolehnout atd. Musíš toho vzít v úvahu moc. V době svých začátků jsem taky dělal takový blbosti, že jsem lezl za postřeleným lončákem do tunelu v trnkách. Teď už bych to neudělal.

[vhool]

me osobne se ukazalo jako nejvhodnejsi zustat stat a ani se nehnout pokud kus jeste vylozene neutoci,kdyz ano tak pokud mozno uskocit a opet zustat stat.utok by mel ustat pokud kus neni zranen ale jak rikam,me se vzdy stalo ze i kdyz kus uz vyrazil tak pokracoval v kurzu smer "dopryc".problem muze nastat pokud je pobliz pes ktery bude mit snahu branit pana nebo bude na kus dorazet.
kasari mne predbehl ... ale kazdy pisem o trosku jine situaci,ja mam na mysli situaci kdy na cernou narazim ne pri lovu ale pri prochazce nebo smejdeni po lese ... pokud lovim tak je to zase trosicku o necem jinem

[krabat]

video... http://www.youtube.com/watch?feature=pl ... izAHTt-iBk

[kounek]

K tomu videu:

Jen tak pro srandu králíkům, když vynecháte to, že to prase nakonec střelí, koukněte se pozorně kolikrát v tom pádu míří na souseda a na kameramana s rukou na spoušti...

A pak by to možná přestala být i sranda...

[Zdenek41]

Každé zvíře tedy i prase si drží za normálních okolností odstup tedy pokud překročí i pro nás tu pomyslnou hranici unosnosti(u každého jinak) je zle a to u prasat platí vzlášť.Čelisti selete drtí kosti jak kutr.Co je noha člověka...Vhool tady psal o potkanovi má uplnou pravdu pokud se zvíře cítí bezpečně a jsme dost vzdáleni většinou po hrozbě odchází,ale zaženemeli ho do uzkých je zle.Viz potkan na mé krční tepně v kurníku u slepic,kterého jsem chtěl odrazit lopatou.Nejhorší,že černá se stěhuje z míst,kde je intenzivně lovena do měst.Na lidi si tu zvyká rychle.Popelnice plné žrádla a voda je v každém městě,nikdo je tu neloví občas je jenom plaší.Jak je známo rok má 4 roční období.Zimu přečkám na předměstí měst,na jaro se vydám do polí,na podzim obejdu opad ze stomů a pořád dokola.Pak se nedivme,že většinou ublíženej a rozčilený sekáč se nám ani vyhnout nechce.Cítí se pánem na svém uzemí a respekt už nemá.Přesně se dá porovnat potkan čím víc jich je tím se méně bojí.A kde je dneska vidíme většinou ve městě tak jak ubylo plolí pro živočišnou,zrušila se družsta a vesničani už ani nemají toho pašíka v chlívku vše se stěhuje do měst.Popelnice plné žrádla,drtiče odpadů.Žádný problém.Nevím proč zrovna srovnávám tyto dva druhy,ale jejich život je podobný.Čim víc se do nich řeže tim víc obrůstaj....Ale je alarmující to,že plachý tvor lesů a vesnického prostředí se stěhuje tam kam nepatří.Málo,kdo se nad tím zamyslí...Proč asi...

[curil]

Zdenku to mi ani neříkej že se do tebe potkan zakousl.já se toho bojím jak čert kříže.jak jsi ho ze sebe dostal? to muselo být hrozné.fuj.

[Zdenek41]

Jsou to poměrně inteligentní a milá zvířátka,ale ve stresu velice nepředvídatelná.Byl jsem docela v šoku,ale povedlo se mi duchapřítomně neškubnout(výcvik proti služebním psům) rozdrtil jsem mu hlavu.Sice OT,ale u prasat to nezkoušejte.Mám kamaráda co běžně dával záraz selatum do 40kg.Vždy jsem mu nadával bral totiž Mikov do zubů a skočil...Je tu dodnes jen loví se Silvertipem a už takový problémy ve W270 nemá.To já takový hrdina nejsem i když už nějakou tu nohavici zašívanou mám.Zrovna tak jako černá je velice bojovný jezevec a i liška.Opravdu velice pevný stisk tak vždy s rozumem a časovým odstupem,ale i po něm.

[Steyer]

Taky přidám jeden malý příběh, ve kterém jsem si aktivně zahrál.
Povídku sepsal můj kamarád, který svolil, abych ji zde zveřejnil.
Naháňka 19.prosince roku 2009
Královna zima přichystala opravdu kouzelné ráno , noční mráz se pohyboval místy až k dvaceti pěti stupňům a sníh vše dokázal zahalit do krásného hávu . Při vystoupení z auta na polní cestě se před námi opravdu otevřela krása přírody .Scenérie lesa zabaleného do třpytivé sněhové pokrývky dokázala vdechnout do našeho vědomí cosi nezapomenutelného a k tomu nám hrál svou ódu vrzající sníh pod každým krokem, kterým jsme si krátili cestu na stanoviště. Přítel Lumír kráčel kousek přede mnou a stále prohlížel vše kolem sebe . Po příchodu do lesa jsme se rozdělili a každý si našel své stanoviště .Mráz stále štípal do tváří a prasata stále nikde, jen sem tam přeběhlo srnčí a po hodině stání na jednom místě i nohy docela prokřehly a chvějící se mobil v kapse byl docela pro mě vysvobozením, oznámil konec první leče. Opět se vracím s přítelem k autům, abychom přejeli na druhou leč a stali se tak zadáky pro druhou leč.Na stanoveném místě jsme nabrali honce a rozjeli se na začátek druhé leče .Po hranicích s Polskem se vydalo 9 střelců a závodčí Milan je postupně stavěl na své pozice . My mezi tím došli až na samou hranici taktéž a jen pár kroků zbývalo na mé stanoviště. V tom byla slyšet střelba a pokřik .Levé křídlo Milana šláplo, jak se říká do rudlu prasat, ta zběsile pobíhala, rána za ranou probouzela spící les a honci se vydali pročesávat každou houštinu . Po chvilce utichla kanonáda střel a les se opět zahalil tichem zimního dne. Po hodině opět mobil oznámil konec leče a my jsme se přítelem Lumírem sešli na smluveném místě a přejeli k chatě, kde měla být výlož. Opravdu byly uloveny dva kusy černé a jeden byl postřelen . Hospodář pověřil mého syna, aby šel se psem po stopě a my s Lumírem jsme ho měli doprovázet jako lovci.Usedli jsme do jednoho auta a vydali se na dohledávku . Po několika metrech jsme potkali další kolegy, kteří nám ukázali stopu postřeleného kusu .Bylo zřejmé, že je to větší kus a po celou dobu chůze barvil. Syn nasadil fenku na stopu a Lumír ještě s jedním kolegou jeli dopředu před les, aby odřízli unikajícímu kanci cestu. Šli jsme jak se říká cestou necestou, chvíli do kopce, chvilku z kopce a přes potok, kňour stále unikal,fenka ale nepřetržitě šla po stopě . Další velký kopec před námi, to už jsem opravdu nestíhal. Cestou se k nám přidal ještě jeden kolega s jezevčíkem, s mým synem se vydali po stopě.Já byl ujištěn, že mají s sebou zbraň.Sám jsem si před kopcem zbraň zajistila vydal se vzhůru. Asi v polovině stoupání mi telefonem Lumír hlásí ,že je až u „Spálenýho posedu“ a nikde stopa.Sám pro sebe si říkám, to prase odešlo do Polska a nic z toho nebude . Pak ale telefon sděluje, že je mezi oplocenkami a jdou stále po stopě, prase už nebarví . Vyšplhal jsem na kopec a začal se prodírat borovičkami posetými zmrzlým sněhem, který se opravdu dostal všude, kam mohl . Stále jsem měl zbraň položenou hlavní na rameni a pomalu kráčel přes zasněženou borovinu.Už jen malý kousek cesty, ještě jeden velký příval sněhu na pušku a mé rameno z větví borovičky a cesta je přede mnou. V poklidu si oklepávám sníh z ramene a vkráčím na cestu hned vedle oplocenky. Po zvednutí hlavy jsem nevěřil svým očím, na cestě stál asi pět metrů přede mnou postřelený kňour.V té chvíli jsem byl jak spařený, kňour počal zlostně funět, jako by mi říkal, zmiz mi z cesty . Mozek mi počal pracovat na plné obrátky, obracím ústí hlavně proti kanci, chci odjistit. Avšak velké překvapení, pojistka při pádu sněhu zamrzla a flinta nelze odjistit.Kanec se rozbíhá se skloněnou hlavou a prudkým nárazem do mého pravého stehna mě odhazuje asi metr do výšky a na oplocenku . Pomalu zády sjíždím po pletivu k zemi a ukazovák pravé ruky stále zahřívá zmrzlou pojistku. Kňour se pomalu s velkým funěním a otevřenou ryjí přibližuje. Nic naplat, musím asi použít nůž, rychle levou rukou sahám napříč těla po noži, když v tom cítím, jak se pojistka flinty pohnula a odjistila se, to už kanec je až u mé nohy, kterou mu nastavuji se skrčenými prsty a přitom ústím hlavně mířím proti ryji a odmačkávám spoušť. Ohlušující rána prořízla zasněžené ticho a kanec se po ráně odklání vpravo a mizí mi pod vzrostlými borovičkami. Stavím se na kolena, ale po kanci není ani památky, jen hebounký sníh se snáší k zemi a tmavne barvou z kancova zranění. V tom přibíhá syn, nasazujeme fenku na stopu a vydáváme se po pobarvené stopě. Po asi tři sta metrech potkáváme Lumíra a všichni se vydáváme za prasetem. Opět další kilometr indiánského běhu než jsme dorazili do mladého hustého duboví, kam se kanec schoval. Lumír se synem odbíhá po kraji dubiny zjistit, zda kňour někde nevyšel a já se po koleno vydávám po jeho stopě.Husté maliní a ostružiní mi stěžuje cestu a sníh natolik chladí ruce, že asi po šedesáti metrech musím vstát a nechat dosledu. Pomalu s velkou námahou opouštím dubinu. Netuším, že Lumír z druhé strany jde proti mě.Když už vcházím na pole, slyším Lumíra křičet, je tu a jde po tobě, pozor! Po chvilce zazní rána,vše utichá. Syn se už ke mě řítí s fenkou a oba voláme Lumíra, ten se neozývá .,, Ty vole on ten kanec ho snad udělal“, vyhrkl syn a oba obíháme dubinu a stále voláme Lumíra. Jaká byla úleva, když jsme se dostali až na prostorné pole a tam stál Lumír celý zasněžený, a když nás uviděl, dal se do běhu .My ho následovali jak indiánští sledové. Vtom vidím, jak se Lumír zastavuje a mačká na běžícího kance spoušť . Další kule zasáhla kňoura, ten stále i když pomalu uniká.Další běh mě už opravdu vyčerpává, a tak už jdu jen pomalu po horizontu a sleduji dění.Lumír se zastavuje a opět střílí dobře mířenou ranou kance, ten se pomalu otáčí a jako by řekl, tak ty toho nenecháš, vydává se vstříc Lumírovi.Po dvaceti metrech to vzdává a klesá k zemi.Lumír asi z posledních sil přibíhá a kance poslední ranou za slech posílá do věčných lovišť. Tak skonči život opravdu statečného kňoura. Po jeho vyvržení jsme našli moji střelu pod lízákem a jednu Lumírovu střelu u ledvin.Dokazuje to, jakou má černá zvěř vitalitu. Tak to bylo jen malé povídání o tom, co se vše může přihodit na jedné povedené naháňce.

pro úplnnost dodávám, že ta střela pod lízákem byla střela jednotná z patrony zřejmě staršího data výroby, vypálená z těsné blízkosti na lítého kance, která mu ale pohříchu pranic neudělala.

[motolada]

Kňour by měl mít celkem 6 kulek,ten zbytek jste nenašly?Zajímalo by mě kde všude byl poraněn,že vás táhnul několik km a ještě útočil?

[Steyer]

Pokusím se o rekapitulaci. Uvedu pouze střely, které trefily.
1 rána kulí nebo slugem v běhu - asi přes plecko vpředu
2 rána slugem při napadení v oplocence z blízka zpředu přímo na hlavu do svíráku. (to měla být konečná, kdyby to pořádně vystřelilo)
3 rána velmi zblízka, ca. z půl metru sezhora někam přes lopatku šikmo dozadu - v houštině (stříleno 8x57JS)
4 rána když utíkal pryč po poli přímo zezadu pod páteř (stříleno 8x57JS)
5 rána zblízka za slecho - krk (stříleno 8x57JS)
jedna rána na poli šla viditelně nad něj, vzdál ca. 80m, -20°C, běh po poli asi 300m - jen pro dokreslení (to je ta šestá)

no postříleli jsme si celkem dost
když jsme ho konečně uhnali, byli jsme tak vyřízení, že jsme ho moc nestudovali. Byli jsme všichni včetně prasete jak sněhové koule, takže jsme ho vyvrhli a sháněli se po odvozu.

[Zdenek41]

Moc pěkně napsáno.Moje zkušenost pokud je prase postřelené a to může být i sele a je v kontaktu s lovcem-je nesmrtelné.Nebolí ho nic a dokud může jde.

[Petr1970]

pěkné.. když to tak čtu tak mi to připomíná scénu ze scifi-filmu s Rutgerem Hauerem o návratu "satana" kde mladý policista po přestřelce s nesmrtelným jen opakuje: "potřebujeme větší bouchačky, potřebujeme větší bouchačky"

začít s nějakými africkými rážemi co se lehce zdeformují v cíli (aby to nešlo dál?)

[František Fořt]

No, vidím, že těch příběhů z běžných loveckých reálií našeho okolí je opravdu dost. Já osobně jsem na žádné naháňce takový dosledový ani jiný adrenalin nezažil a naštěstí ani mě samotného zatím žádné prase neprohnalo.

Nicméně těch blízkých kontaktů, kdy třeba prasata vybíhají na štontu 2 m vedle tebe už taky pár bylo.

Taky jsem jednou při šoulačce kolem řepky na hranici šera potkal prase (jak se později ukázalo pořádného lončáka), které nevěda o mě vylezlo a šlo kolem mě cca 20-30 m. Očima už bylo vidět špatně, ale v puškohledu pěkně. Z volné ruky jsem na něj vystřelil a ten úprk, který po dobré komorové ráně z 8x57JS prase nasadilo, mě dodnes udivuje. Kdybych v puškohledu neviděl zřetelné značení zásahu, myslel bych si, že jsem minul. Než jsem přebil a podruhé na něj vystřelil, bylo prase - v mžiku ! - dobrých 100-150 m ode mě. Kdyby prase o mě vědělo a chtělo jít na mě, nestihl bych druhou ránu ani náhodou. Na nástřelu tehdy byly kusy plic i jater a barvy všude dost. Přesto prase vběhlo do blízké pšenice, motalo se tam a vylezlo zpět, než zhaslo. Je neuvěřitelné, kolik toho tehdy s přesnou a smrtelnou ranou poběhalo. Času a síly pořádně oprasit střelce by mělo více, než dost.

Mručící bachyni, která po ráně na sele (které ještě třeba kvikne) obchází houštinou a funí, jsem zažil rovněž - byť párkrát. Než jsem slezl, vždycky jsem si říkal, jestli jsem tomu už dal dost času. Nijak se nestydím, že si v takové situaci vždycky sundám ty těžké zimní hadry a jdu pro sele relativně nalehko s připravenou flintou. Od kraje mlaziny je to vždycky jen kousek.

Nijak se snažím nepodceňovat to, že jim jde v těchto situacích o život se vším všudy, a taky se podle toho evidentně i chovají.

[fesoj]

Když po dlouhé době u nás skončil zákaz pěstování brambor kvůli háďátku, vysadili statkáři první brambořiště, černá se tam začala koncentrovat a u brambořiště vyrostlo pár posedů. Kamarád tam jedné červencové noci zasedl, prasat přišlo habaděj, ale na selata zvíci přerostlých potkanů se střílet nedalo. Vybral si tedy jeden slabší kus stranou od tlupy, který po ráně odběhl asi 100 m do šípkového keře, kde bylo slyšet, jak chrčí. Střelec vyčkal do rána a při rozednění se vrátil na místo vyzbrojen nožem, tažným špagátem a kbelíčkem na právo. Přišel ke keři, prasátko vyběhlo a skrylo se v blízkém remízku. Tak domů pro flintu, pro dalšho kamaráda a pro mě a mou křepelačku. Tentokrát jsem nechal doma kulovnici já s přesvědčením, že dva střelci stačí, jen jsem si pro strejčka Příhodu vzal na opasek služební devítku... Postavili jsme se kolem remízku a vypustil jsem fenu. Vzápětí prase vyrazilo přímo proti tomu, kdo mu v noci ublížil, s fenou v těsném závěsu. Protože já, on , prase i fena jsme byli v jedné linii, střílet se nedalo. Byl to pohled pro bohy, jak po posečené louce utíká myslivec, za ním prase a za ním dorážející fena, které se nakonec povedlo divočáka otočit. Jakmile byla bezpečná možnost střelby, viribus unitis jsme mu ukázali, že se ho až tak nebojíme, ale rány z obou kulovnic i z pistole šly bůhvíkam a divočák zmizel v zarostlé rokli, kde ho fena za chvilinku stavěla a držela na místě. Všude vysoký starček, maliník a dvoumetrové kopřivy. Tak jsem postavil kamarády na okraj toho kakamrdí a důrazně je požádal, aby v žádném případě dovnitř nestříleli a aby tam také nelezli, pokud bych nevolal o pomoc. Prodírám se tím brajglem, jdu po hlase feny, nakonec ji zahlédnu, ale kde je prase ? Vykouklo z houští přímo proti mně asi na 7 m, přímo naostro. Nečekám na nic, mířím obouruč na hlavu a bác. Prase jde do kolen, vzápětí se ale zvedá, udělá pár toporných krůčků a zůstává stát se skloněnou hlavou. Už mne asi ani nevnímá a tak ze dvou metrů vše zakončuji ranou za slecho. Při vyvrhování zjišťujeme, že noční rána ze Springfielda zasáhla spodní okraj plic, prošla osrdečníkem a na srdečním svalu je škrábanec asi 1,5 cm dlouhý a 2-3 mm hluboký. Ani na jedné straně nebylo zasaženo žebro, plíce v okolí průstřelu sice promodralé, ale funkční - při známé vitalitě černé zvěře není vyloučeno ani to, že by nakonec přežilo. První zásah z pistole byl těsně pod světlem a kulka r. 9 mm Makarov se zastavila na kořenech zubů v horní čelisti, druhá kulka skončila v mozku. Šlo o nevodící bachyňku ve váze mezi 40 a 50 kg - a jelikož třetí spodní stolička byla zcela venku a bylo to v červenci, vyfasoval šťastný střelec ještě pokutu od okresního úřadu..

[tonny]

Fesoj, závěr byl ukázkový - nutná sebeobrana. Já raději 357mag v 6" a i tak více věřím nohám.

Prase má neuvěřitelnou sílu. Kdysi jsem chtěl dát záraz 16ti kilovému selátku, leželo na zemi, klekl jsem na něj, vyskočilo a uteklo. Druhý den jsem ho našel na zamrzlém potoku. Nebylo střelené, spíš zápal plic (rudé plíce) a bychyně ho opustila.