Je chov a průběrný lov divoce žijící parohaté zvěře mýtus?
Napsal: stř 07.1.2026, 14:32
Hezký den všem,
věnoval jsem v posledních měsících spoustu času samostudiu mnoha publikací o chovu parohaté zvěře - především zvěře srnčí a dančí - jak knihy (Scherer, Stocker, spousta dalších), tak studie (Fennessy, Cappelli, Hušek, Woods, a další) a docházím k několika domněnkám, které bych byl rád, kdyby jste mi třeba svou praxí potvrdili, vyvrátili.. vlastně jakýkoliv empirický příspěvek na tohle téma mne zajímá.
Já došel k následujícímu:
Průběrný odstřel nemá vůbec a nebo jen malý vliv na genetiku populace. Může však vést k tomu, že z chovu správně vyřadíme slabé kusy. Tyto slabé kusy jsou obvykle důsledkem jejich pozdního kladení, což se s nimi "táhne" již celý život; v případě včasného kladení pak ovlivňuje sílu kusu (jak ve zvěřině, tak v kvalitě paroží) především životní prostředí, dostupnost potravy a její kvalita; genetika je až na jednom z posledních míst. Průběrný odstřel však nebude mít nikdy tak velký vliv na genetiku a tedy na parožení zvěře. Slabé parožení u kusů v honitbě vidím jako důsledek níže zmíněných faktorů a ne jako důsledek vhodného či nevhodného odstřelu (ne doslova, viz níže).
Pozdní kladení může být z velké části způsobeno připouštěním nezkušených mladých kusů do říje a stresu v říji (v případě absence zkušených starších kusů) a tedy pozdním pokládáním u dančí a jelení zvěře (avšak toto pravidlo pokulhává u srnčí zvěře s její utajenou březostí, tedy zde jednoznačně bude mít vliv i životní prostředí a dostupnost krmiva).
Další otázkou pak je, zda přikrmování zvěře a zakládání mysliveckých políček je chovatelskou činností, či zda tyto jsou činností preventivní (z pohledu škod). Jsem toho názoru, že jde o nevhodnou tradici, která ničemu nepomáhá a která se pouze jeví záslužně, avšak ve finále škodí všem stranám (více viz studie např. König, Puttman či Ossi). Zase bych byl rád za jakékoliv příspěvky, které mi tento názor nějakým způsobem mohou narušit.
Na co tím vším narážím - myslím si, že je v ČR obrovský tlak v rámci myslivecké společnosti na "správný odstřel" parohaté zvěře, kde hlavním ukazatelem je především kvalita paroží, dále pak až síla ve zvěřině.
Osobně jsem toho názoru, že správný postup je tedy i nadále PŘEDNĚ slabé kusy vyřazovat i v případě, že na genetiku toto nemá vliv a to z toho důvodu, že úživnost krajiny je omezená, tedy v krajině chceme zachovávat silnější kusy, avšak především z důvodu, že naturální selekce by odpovídala tomuto způsobu lovu (zde se tedy oproti stávajícímu stavu a hodnocení nic nemění).
Avšak v případě, že slabé kusy jsou vyřazené nebo OBTÍŽNĚ DOSTUPNÉ a stále máme množství zvěře vyšší, než jaké by bylo vhodné, pak nevidím problém v tom lovit jakékoliv "středně založené" kusy a to především s ohledem na jejich vitalitu, kdy z mého pohledu je vhodnější zachovávat kusy vitální s "horším" parožím než kusy slabé se silným parožím - s ohledem na darwinistické principy - zde vidím první rozpor. Jde totiž především o úživnost, slabé kusy mohu ulovit i později.
S ohledem na toto se tedy přikláním k tomu, že pouze pokud mám skutečně velmi dobře založený kus samčího pohlaví, nechám jej jít z toho důvodu, že je pro mne žádoucí, aby se účastnil říje. Stejně tak postupuji u dobře založeného kusu samičího pohlaví, obzvlášť pokud vodí dobře založené mládě. Takový dobrý kus ale pozná na první pohled i méně zkušený myslivec.
Avšak pokud existuje jakýkoliv průměrný kus (dnes hodnocený "červeně" v případě samčí zvěře, u samičí teoreticky taky, pokud by se předkládaly spodní čelisti a tyto byly hodnoceny) a já jsem ve stavu, kdy potřebuji snižovat stavy, nemyslím, že je zásadní chybou tyto kusy lovit a to i v případě, že v honitbě stále mám nějaké slabší kusy. Dále si nemyslím, že je problém takový lov uskutečnit i u zvěře 2 VT, pokud mám této zvěře v této VT dostatek - zde vidím druhý rozpor a jeden z hlavních důvodů nesnižování stavů této zvěře v našich honitbách.
V každém případě si myslím, že jakékoliv přikrmování a zakládání mysliveckých políček a tedy další narušování již tak narušené rovnováhy v přírodě (díky kulturní krajině) je nevhodné - zde vidím třetí rozpor.
Z mého pohledu by měl být cílem vhodný stav silně vitální zvěře, kdy síla paroží nebude hlavním ukazatelem a zároveň co nejmenší zásah myslivců do již tak silně narušeného ekosystému, kdy náš zásah bude především lovem upravovat stavy zvěře na stavy žádoucí, vitální a přirozené - to neznamená stavy aktuální a s co největším parožím. Kromě lovu toto můžeme řešit snahou o úpravu narušeného biotopu - a to nápravou přírodních zdrojů (mokřady, kryty, klidové zóny) a rozhodně ne přidáváním dalších potravních zdrojů, které jsou přes většinu roku dostupné a v zimě dle toho, co jsem "nastudoval" nepotřebné.
Závěrem - nic z toho asi nyní není dogma, protože si na to stále utvářím názor, avšak nechuť lovit cokoliv kromě těch naprosto jasných případů a strach z "nevhodného chovatelského zásahu" tak, jak je to nyní nastaveno (s ohledem na to, že se domníváme, že zlepšujeme genetický fond zvěře, přičemž já jsem toho názoru, že tomu tak není) vede k tomu, že snižujeme úživnost krajiny (velkými stavy) a tedy i kvalitu zvěře. Tento efekt násobíme přikrmováním těchto velkých stavů v zimě, přičemž nepřikrmování by nevedlo k radikálním úhynům, ale spíše k menšímu stavu kladení (jelikož při případném extrémním nedostatku v zimě zvěř přijde prvně o zárodek, až poté případně o život).
Nemůžeme tomu tedy předejít jiným přístupem? Co nás vede k tomu, že se držíme pořád toho stejného, když sami odborníci často naznačují, že si nejsou těmito postupy jistí, případně některé postupy jsou již obecně vyvrácené jako nevhodné a přesto je stále používáme?
věnoval jsem v posledních měsících spoustu času samostudiu mnoha publikací o chovu parohaté zvěře - především zvěře srnčí a dančí - jak knihy (Scherer, Stocker, spousta dalších), tak studie (Fennessy, Cappelli, Hušek, Woods, a další) a docházím k několika domněnkám, které bych byl rád, kdyby jste mi třeba svou praxí potvrdili, vyvrátili.. vlastně jakýkoliv empirický příspěvek na tohle téma mne zajímá.
Já došel k následujícímu:
Průběrný odstřel nemá vůbec a nebo jen malý vliv na genetiku populace. Může však vést k tomu, že z chovu správně vyřadíme slabé kusy. Tyto slabé kusy jsou obvykle důsledkem jejich pozdního kladení, což se s nimi "táhne" již celý život; v případě včasného kladení pak ovlivňuje sílu kusu (jak ve zvěřině, tak v kvalitě paroží) především životní prostředí, dostupnost potravy a její kvalita; genetika je až na jednom z posledních míst. Průběrný odstřel však nebude mít nikdy tak velký vliv na genetiku a tedy na parožení zvěře. Slabé parožení u kusů v honitbě vidím jako důsledek níže zmíněných faktorů a ne jako důsledek vhodného či nevhodného odstřelu (ne doslova, viz níže).
Pozdní kladení může být z velké části způsobeno připouštěním nezkušených mladých kusů do říje a stresu v říji (v případě absence zkušených starších kusů) a tedy pozdním pokládáním u dančí a jelení zvěře (avšak toto pravidlo pokulhává u srnčí zvěře s její utajenou březostí, tedy zde jednoznačně bude mít vliv i životní prostředí a dostupnost krmiva).
Další otázkou pak je, zda přikrmování zvěře a zakládání mysliveckých políček je chovatelskou činností, či zda tyto jsou činností preventivní (z pohledu škod). Jsem toho názoru, že jde o nevhodnou tradici, která ničemu nepomáhá a která se pouze jeví záslužně, avšak ve finále škodí všem stranám (více viz studie např. König, Puttman či Ossi). Zase bych byl rád za jakékoliv příspěvky, které mi tento názor nějakým způsobem mohou narušit.
Na co tím vším narážím - myslím si, že je v ČR obrovský tlak v rámci myslivecké společnosti na "správný odstřel" parohaté zvěře, kde hlavním ukazatelem je především kvalita paroží, dále pak až síla ve zvěřině.
Osobně jsem toho názoru, že správný postup je tedy i nadále PŘEDNĚ slabé kusy vyřazovat i v případě, že na genetiku toto nemá vliv a to z toho důvodu, že úživnost krajiny je omezená, tedy v krajině chceme zachovávat silnější kusy, avšak především z důvodu, že naturální selekce by odpovídala tomuto způsobu lovu (zde se tedy oproti stávajícímu stavu a hodnocení nic nemění).
Avšak v případě, že slabé kusy jsou vyřazené nebo OBTÍŽNĚ DOSTUPNÉ a stále máme množství zvěře vyšší, než jaké by bylo vhodné, pak nevidím problém v tom lovit jakékoliv "středně založené" kusy a to především s ohledem na jejich vitalitu, kdy z mého pohledu je vhodnější zachovávat kusy vitální s "horším" parožím než kusy slabé se silným parožím - s ohledem na darwinistické principy - zde vidím první rozpor. Jde totiž především o úživnost, slabé kusy mohu ulovit i později.
S ohledem na toto se tedy přikláním k tomu, že pouze pokud mám skutečně velmi dobře založený kus samčího pohlaví, nechám jej jít z toho důvodu, že je pro mne žádoucí, aby se účastnil říje. Stejně tak postupuji u dobře založeného kusu samičího pohlaví, obzvlášť pokud vodí dobře založené mládě. Takový dobrý kus ale pozná na první pohled i méně zkušený myslivec.
Avšak pokud existuje jakýkoliv průměrný kus (dnes hodnocený "červeně" v případě samčí zvěře, u samičí teoreticky taky, pokud by se předkládaly spodní čelisti a tyto byly hodnoceny) a já jsem ve stavu, kdy potřebuji snižovat stavy, nemyslím, že je zásadní chybou tyto kusy lovit a to i v případě, že v honitbě stále mám nějaké slabší kusy. Dále si nemyslím, že je problém takový lov uskutečnit i u zvěře 2 VT, pokud mám této zvěře v této VT dostatek - zde vidím druhý rozpor a jeden z hlavních důvodů nesnižování stavů této zvěře v našich honitbách.
V každém případě si myslím, že jakékoliv přikrmování a zakládání mysliveckých políček a tedy další narušování již tak narušené rovnováhy v přírodě (díky kulturní krajině) je nevhodné - zde vidím třetí rozpor.
Z mého pohledu by měl být cílem vhodný stav silně vitální zvěře, kdy síla paroží nebude hlavním ukazatelem a zároveň co nejmenší zásah myslivců do již tak silně narušeného ekosystému, kdy náš zásah bude především lovem upravovat stavy zvěře na stavy žádoucí, vitální a přirozené - to neznamená stavy aktuální a s co největším parožím. Kromě lovu toto můžeme řešit snahou o úpravu narušeného biotopu - a to nápravou přírodních zdrojů (mokřady, kryty, klidové zóny) a rozhodně ne přidáváním dalších potravních zdrojů, které jsou přes většinu roku dostupné a v zimě dle toho, co jsem "nastudoval" nepotřebné.
Závěrem - nic z toho asi nyní není dogma, protože si na to stále utvářím názor, avšak nechuť lovit cokoliv kromě těch naprosto jasných případů a strach z "nevhodného chovatelského zásahu" tak, jak je to nyní nastaveno (s ohledem na to, že se domníváme, že zlepšujeme genetický fond zvěře, přičemž já jsem toho názoru, že tomu tak není) vede k tomu, že snižujeme úživnost krajiny (velkými stavy) a tedy i kvalitu zvěře. Tento efekt násobíme přikrmováním těchto velkých stavů v zimě, přičemž nepřikrmování by nevedlo k radikálním úhynům, ale spíše k menšímu stavu kladení (jelikož při případném extrémním nedostatku v zimě zvěř přijde prvně o zárodek, až poté případně o život).
Nemůžeme tomu tedy předejít jiným přístupem? Co nás vede k tomu, že se držíme pořád toho stejného, když sami odborníci často naznačují, že si nejsou těmito postupy jistí, případně některé postupy jsou již obecně vyvrácené jako nevhodné a přesto je stále používáme?
, docela by mně zajímalo, jaké jsi utrpěl vzdělání v oblasti biologie, etologie, genetiky a souvisejících oborech. Doporučil bych Ti k nastudování ještě několik okruhů otázek, např. jak je možné, že odstřelem samčí zvěře ještě nikdo nikdy na celém světě populace spárkaté zvěře nesnížil, co to je vnitrodruhový stres a jaký má vliv na kvalitu zvěře, jak je možné, že při plošném dodržování pravidel průběrného lovu ala Dr.Mengele se kvalita zvěře nezvyšuje, ale naopak klesá tělesná hmotnost a trofejová kvalita, jak je možné že v honitbách pronajatých od LČR se vždy nasčítá v rámci normovaných stavů a stejně tak se vždy perfektně splní plán lovu, co to je zpětný propočet, jak je možné, že poměr pohlaví je plošně brutálně vychýlen ve prospěch samičí zvěře atd. Myslím si, že až tohle prostuduješ, tak dostaneš odpověď na řadu Tebou zmíněných otázek. Kdyby něco, pokračování příště.
Životaschopnou, zdravou a geneticky kvalitní (= variabilní) populaci jakéhokoli druhu (biologicky populace s tzv. vysokou fitness) vytváří a udržuje kvalitní prostředí. Tedy původní krajina a les. Ale i tuhá zima, hlad a predace. Věci, které člověk úspěšně eliminoval. Představa, že člověk-lovec pozná kvalitního jedince je alibismus živený naším pocitem pána tvorstva. Poznáme velkého srnce se silnými parůžky. To ale o jeho skutečné fitness (tj. o schopnosti vyrovnat se se stresem, suchem, nemocemi, atd. a schopnosti se rozmnožit) až tak moc neříká. Co lze dělat relativně snadno je nepřekračovat normované stavy a udržovat odpovídající poměr pohlaví. Ale i to je v praxi často problém....