). Takže i když v pěti letech střílel vzduchovkou vrabčáky v letu, ve čtyřiceti začal najednou mrkat.Našli jsme v podstatě dva hlavní způsoby
1) "Asistované nabíjení" používají ho zejména trenéři v USA, asistent stojí za ležícím nebo sedícím střelcem a nabíjí mu zbraň. Finta je v tom, že mu jí někdy nabije a někdy nenabije - a snaží se aby střelec nepoznal kdy
. Nutno střílet samozřejmě do terče na 100 nebo alespoň 50 m - výsledky vyhodnocovat, Tak nutím střelce k pečlivému vypracování každé "rány". Při tomto pečlivém vypracování a následném neočekávaném cvaknutí naprázdno nebo na "dumy" náboj doprovázeném mrknutím nebo i cuknutím rukou si střelec lépe své jednání uvědomí a získává sebekontrolu nad zlozvykem (někdy teda jen velmi pomalu). Možno provozovat i malorážkou ale lepší je samozřejmě kulovnice.2) "Energické otevření obou očí" má původ asi v Německu a bylo snad už v příručkách pro Hitlerjugend ("beide Augen muss energisch geöffnet sein" nebo tak nějak
) Při energickém, soustředěném otevření - až "vykulení" obou očí (až se vám mírně i napne kůže kolem očí dozadu) jednoduše mrknout nestihnete a uvidíte na pohybu zbraně, záměrné osnovy a na cíli, co možná někteří nikdy neviděli - odhled polohy miřidel v okamžiku výstřelu a někdy i zásah na cíli. Postupně "strach" z rány přejde a už není třeba oči "poulit" tolik.Obě "metody" je vhodné kombinovat.
Odhlédnutí zásahu na zvěři je velmi užitečná a i snad celkem "krásná" věc a vyplatí se pro něj nějaký čas a náboje obětovat.
