Ráno budíček ve čtyři, kouknu z okna- hnus nad hnus- v tomhle šlapat půl kilometru ostrého kopce ještě s polštářem přilepeným na tváři, ani za nic...Takže v klidu dospat a v devět do revíru. Zaklapnu auto otočím se , vidím kus srnčího. Dalekohled k očím, je to ta rarita, o které jsem ani nedoufal, že jí vůbec ještě kdy uvidím. Na 100m, neví o mě. Zajdu za strom, hledám vhodnou oporu. V tom za lesem protůroval kdosi traktor a srnec je v... No nic, takže vyjít krpál a o půl desáte sedím na posedu. Ve třičtvrtě na deset slézám jednak kvůli hrozné zimě, druhak, protože mě vítr mínil shodit i s posedem a já bych ty čtyři metry nerad skákal. No na nic.
Večer sedám na kraj lesa, čekám na raritu. Foukal můj ze všech nejoblíbenější severo-jiho-východo-západní vítr, takže už od začátku jsem měl jasno co asi uvidím...Nakonec se na mě došel podívat slaboučký šesteráček, tož aspoň něco. Že budu v půli května sedět ve své zimní výbavě do mínus šesti, to bych pravda nečekal...
