Celý pátek jsem seděl v kanceláři jako na trní a hlavou mi šrotovaly obrazy dvou paličkářů co jsem už letos (samozřejmě mimo sezónu) zahlédl. Ve tři hodiny to konečně balím se zastávkou u jednoho zákazníka (příhodně sídlí na kraji Prahy směrem k nám) mažu směr sever. V půl šesté jsem už v revíru (ještě že to neví žena, normálně tak přicházím teprv z práce
). Počasí bohužel nikterak ideální - svítí sice slunce, ale fouká poměrně svižný větřík. Žádné velké chození i s ohledem na to že je podvečer není možné. Zalezl jsem si do křoví na kraji jedné loučky kde jsem letos zahlédl paličkéře a vyčkávám. Po hodině a půl se stále nic neukázalo (jen asi 350m stranou jedna čiplenka), zato mi najednou nad hlavou zapleskala křídla a málem na mne přistál moták. Lekli jsme se oba pěkně a já se rozhodl se posunout někam jinam. Už jsem celkem smířen, že pokud něco ulovím tak až druhý den ráno, takže přecházím přes rokli na další louku kus stranou a cestou nožem ořezávám větvičky trnek, které na cestičce vyrašily. Víceméně podle očekávání na další loučce (pruh asi 15x200 m) nic nevidím, ale v tom mne zarazí tvar který vidím na další louce vedle - vlčák? Tady?! A dva? Prdlajz! Mžourám na to nevěřícně křévím přes puškohled - uprostřed louky si právě dávají na podvečerním sluníčku do nosu dvě prasátka - cpou se jetelem jakoby se nechumelilo necelých šedesát metrů ode mne. Sundavám batoh a sunu se na kraj remízku. Srdce mi bije jako zvon a dostavuje se třesavka. Normálně prasata nelovím - na naháňkách chodím lečí takže jim max. zamávám a vysedávat na posedech po nocích mne nebaví - takže nervozita se mnou cloumá převelice. Kontroluju co jsou vlastně zač - dvě prasátka, odhadem padesát kilo max, tráva je v jejich místech docela nízko (bylo to jen do pul lýtek), kolem nich nic jiného. Obě přebarvená velikost více méně stejná, takže asi lončáci. Nemám sebou žádnou tyč ani trojnožku (plán byl na paličkáře střílet ze sedu dolu z malého návršíčka), ale v tomhle místě to moc nejde, jsou kolem mne trsy vyšší trávy. Tipuju že zbytek rudlu se poflakuje někde v trnkách kolem, ale už o tom moc nepřemýslím, jsem rozhodnutý rychle střílet a s ohledem na vítr, který se může kdykoliv otočit. Popocházím o něco blíž a neustále kontrolují oba kusy přes puškohůd. Jakmile se mi první s nich staví trochu bokem mačkám z ruky spoušť . Večeře je u konce, první kus padá s kvikotem na zem, druhý maže přes celou louku do lesa. Střelený kus se mátožně zvedá a já rychle opakuju na hlavu. Vedle - klepu se jak osika a popobíhám v rozporu s jakýmikoliv zásadami bezpečnosti pár kroků směrem ke kusu a znovu tentokrát už úspěšně vše dokončuji. Dojdu ke kusu, v hlavě díra jak do pekla (přímý zásah mozkovny), zajišťuju flintu a vracím se pro batoh. Mít v tuhle chvíli v batohu cigarety tak kouřím jak fabrika, ale smůla. Koukám na hodinky - je teprve chvilka po třičtvrtě na osm. Kus odtahuju stranou k remízku a volám otci o dopravu (přijel jsem novým služebákem a představa nového tapucíruňku zadělaného od barvy a vysvětlování jeho stavu v práci mne moc nenadchla). Baterka na soukromém telefonu je skoro vybitá(služebák je samozřejmě v autě o půl kilometru do kopce dál 
), kredit posledních 15 korun ale podařilo se. Přijet pro mne může nejdřív za hodinu. Ruším prase a zjištuji že první rána z ruky mu "odpařila ledviny a vzala kus páteře). pak už jen sedím na bobku u odpleceného kusu s rukama po lokte od barvy, žerou mne muchničky, koukám na srnčí v dálce a medituju nad tím jak je na světě krásně.Zkrátím to - domů jsem se dostal po desáté, lončačka, po zvážení 44 kg.
šel ale ještě pod nějakou mezičkou, takže z něj v těch travinách a roští byla vidět jen linie hřbetu a půlka paroží. Celou hlavu s krkem jsem viděl jen, když začal okusovat nějaké větvičky ze stromu - jednostranně korunový desaterák. Tělo jsem neviděl a nebyl si jist věkem, tak jsem ho pustil 
. Chvilku jsme počkali a najednou se cca 100m od nás vynořil pán lesa a pomalu přesadil cestu, šikmo od nás. Lojza si ho prohlédl a prohlásil "To je tvůj jelen, zkusíme ho ulovit". Pomalu a potichu jsme se dostali k laťáku kam jelen s laní zašel, že ho obejdeme, abych mohl střílet až vyjdou ven. Chvilku to šramotilo a jedna laň se vynořila z boku a šla přes mítinu. Čekali jsme co bude a já se pomalu přichystal, že budu střílet z volné ruky. Napínáček byl již natažený a já se s kulovnicí natočil směrem k pasece. Za laní se vynořil kolouch a další laň. V ten moment jsem si připravil kulovnici k výstřelu a čekal na jelena. Srdce mi začínalo bušit, pomalu se to blížilo ke krku a začínala mě přepadat lovecká horečka. Z laťáku se vynořil další kus. Třetí laň. Zklamání a očekávání kdy konečně výjde jelen. Nyní jsem už srdce cítil až v krku. V tom se vynořil nádherný desaterák a pomalu přecházel mítinu. Lojza na něj houknul, jelen se zastavil pomalu otočil hlavu na nás. Já rychle zamířil na plec a vystřelil. Jelen vyskočil a já viděl jak mu druhý běh klinknul. Počítal jsem s ránou přes plece. Po výskoku odběhl přes mítinu a zastavil se za pařezem. Lojza mi dal pokyn ať dám další ránu. Bohužel nebylo kam. Za moment se jelen rozběhl do vysokého lesa. Zkusil jsem to v běhu, ale minul jsem. Poté jsme se šli pomalu podívat na nástřel a k pařezu, kde se jelen zastavil. Nikde ani kapka barvy. Začínal mě nahlodávat červík pochybností, že jsem minul, ale v duchu jsem si říkal, že přece nejsem takové pako abych se na 60m netrefil. Najednou Lojza křikl, že má barvu. Přišel jsem k němu a viděl na zemi, na dubovém lístku kapičku barvy. Lojza prohlásil, že to je piču ( zřejmě vycpávkové slovo na olomoucku, jako u nás ty vole ) a že jedeme pro psa. Dojeli jsme k němu pro fenku a vrátili se zpátky do lesa. Lojza ji šel nasadit na stopu a já hledal další barvu za svitu baterky. Byl jsem celkem upěšný a našel celkem 15m pobarvené stopy kde bylo vidět, že barva lehce přibývá. Mezitím začala čubina asi 150m ode me hlásit. Lojza zavolal, ať přijdu a přinesu mu kulovnici, kterou nechal u auta. Rychle jsem ji popadl a s nadějí jsem za ním utíkal. Mezitím se čubina vrátila k Lojzovi a ten prohlásil, že asi hlásila prasata, protože po jelenovi by šla. Opět jsem propadal beznaději, že jsem to zkur... . Tu se holka vrátila na stopu a při hlášení bylo slyšet lámání, jak před ní něco odbíhá. Šli jsme to prověřit a najednou byl cítit říjný jelen a mě svitla naděje, že to přece jen dobře dopadne. Okamžitě, jsme vyrazili za štěkotem. Tu mi najednou Lojza hodil jeho baterku ať mu svítím, že vidí jelena. Samozřejmě mi upadla a svojí baterkou jsem mu posvítil tak šikovně, že nic neviděl a jelen mezitím odskočil. Seběhl asi 50m sráz dolů k cestě a bylo slyšet, že vybíhá svahem nahoru za cestou. Čubina no opět začala zaštěkávat na místě a my za ní pospíchali, když jsme byli asi 10m od ní tak jsme ho uviděli. Jelen již ležel v trávě a už ani neměl snahu vstát. Jen neustále točil hlavou proti čubině. Lojza na nic nečekal a jak fenka odskočila, tak ho dostřelil, aby zase neodešel a dál se netrápil. Já si myslím, že už by další úprk nezvládl, bylo na něm vidět, že má dost. Asi se tím posledním úprkem z a do kopce zalil. Po dostřelení následovala gratulace k ulovení, předání úlomku, pochválení čubinky za úspěšný dosled a mne konečně začala zaplavovat euforie z úspěšného lovu. Poté jsme se zvědavě šli podívat, jak jsem ho vlastně střelil. Rána to nebyla špatná a podle Lojzy dobrá ale na piču 
. Jinak používáme i "ty vole" 
přiznám, že v té tmě jsem nepoznal co to je za rasu 
. Předpokládám, že braka